Je lidské jednání racionální? Ano, vždy.

Co je to lidské jednání? Definici najdeme např. v knize Lidské jednání (Human Action) Ludwiga von Misese. Podle něj (a dalších představitelů rakouské školy) je lidské jednání účelové chování. Jako takové stojí v protikladu k lidským reflexům. Lidské jednání slouží k dosažení cílů, které si lidé stanoví/vyberou. K tomu, aby dosáhli svých cílů, musí použít jistých prostředků. Tak například jestliže je naším cílem sledování filmu v kině, musíme si k tomu vyhradit čas, musíme si koupit vstupenku, musíme se nějakým způsobem do kina dostat, atd. Jednáme proto, že máme potřebu, resp. pocit určitého strádání. Kdybychom nestrádali, lidské jednání by se nikdy nekonalo. To je také důkazem toho, že jsme nedokonalé bytosti. Dokonalé bytosti nestrádají, proto nejednají. (Že by důkaz boží neexistence?) Lidské jednání vždy směřuje do budoucnosti. 

Lidské jednání je třeba považovat za axiom. Neexistuje totiž způsob, jakým by mohlo být lidské jednání zpochybněno. Totiž jakýkoliv pokus o zpochybnění axiomu lidského jednání předpokládá lidské jednání. Tvrzení, že lidé jednání, je tak apriorně pravdivé. Jakou povahu má lidské jednání, je trošku jiná otázka. Podle Misese, který byl věrný novokantovské tradici, se jednalo o jakousi kategorii myšlení, zákon myšlení. Naopak Murray Rothbard, který vycházel z Aristotela, šlo o zákon reality. (Blíže viz Murray N. Rothbard, In defense of extréme apriorism).

Všude slýcháváme, že ten a ten jedná iracionálně. Např. Prof. Ludoš Tichý na konferenci Prevence v právu v květnu 2012 zakončil svoji přednášku tvrzením, že lidé často jednají iracionálně. Již zmíněný Ludwig von Mises a jeho následovníci tvrdí pravý opak. Lidské jednání je vždy racionální. Mises dokonce označuje pojem iracionálního jednání za pleonasmus a jako takové musí být odmítnuto. Sám bych to neřekl lépe, proto se zde omezím pouze na (delší) citaci v angličtině z jeho díla Epistemological Problems of Economics:

We must next deal with the objection of those who never weary of asserting that man does not act rationally at all. It has never been disputed that man does not always act correctly from the objective point of view; that is, that either from ignorance of causal relations or because of an erroneous judgment of the given situation, in order to realize his ends he acts differently from the way in which he would act if he had correct information. In 1833 the method of healing wounds was different from that used in 1933, and in 2033 still another way will presumably be thought suitable. Statesmen, field marshals, and stock-market speculators act differently at present from the way in which they would act if they knew exactly all the data needed for an accurate judgment of conditions. Only a perfect being, whose omniscience and omnipresence would enable him to survey all the data and every causal relationship, could know how each erring human being would have to act at every moment if he wanted to possess the divine attribute of omniscience. If we were to attempt to distinguish rational action from irrational action, we should not only be setting ourselves up as a judge over the scales of value of our fellow men, but we should also be declaring our own knowledge to be the only correct, objektive standard of knowledge. We should be arrogating to ourselves the position that only an all-knowing being has the power to occupy.

The assertion that there is irrational action is always rooted in an evaluation of a scale of values different from our own. Whoever says that irrationality plays a role in human action is merely saying that his fellow men behave in a way that he does not consider correct. If we do not wish to pass judgment on the ends and the scales of value of other people and to claim omniscience for ourselves, the statement, “He acts irrationally,” is meaningless, because it is not compatible with the concept of action. The “seeking to attain an end” and the “striving after a goal” cannot be eliminated from the concept of action. Whatever does not strive after goals or seek the attainment of ends reacts with absolute passivity to an external stimulus and is without a will of its own, like an automaton or a stone. To be sure, man too is as far outside the effective range of his action as a reed in the wind. But in so far as he is able to do anything, he always acts: even negligence and passivity are action if another course of conduct could have been chosen. And the conduct that is determined by the unconscious, in the Freudian sense, or by the subconscious, is also action in so far as conscious behavior could prevent it but neglects to do so. Even in the unconscious and apparently senseless behavior of the neurotic and the psychopath there is meaning, i.e., there is striving after ends and goals.

Jednání vždycky zahrnuje úvahu, jaké prostředky použijeme k tomu, abychom dosáhli zvolených cílů. Tato zahrnuje použití rozumu. Protože však jsme bytosti, které mají nedokonalé informace, nevíme, které prostředky jsou objektivně správné. Jednání je tak vždy racionální. To však neznamená, že zvolené prostředky skutečně povedou k dosažení určitých cílů.

Trošku z jiného soudku. Významný polský filozof a logik Jozef Maria Bocheński tvrdil, že existují pouze dvě metody, jak něco poznat. Buď něco přímo vidíme, tedy poznáváme smyslově, nebo na něco usuzujeme. Obojí je poznávací funkce a v podstatě úkon rozumu.